Diamanta: 6

16. ledna 2016 v 12:49 | Jíťa |  Povídka: Diamanta
V minulém díle jsme sledovai Diamantu v momentě, kdy byl Faramir na pokraji života a Denethor se propadal do šílenství. Bitva o Minas Tirith začala. Probojuje se statečná hobitka ze skřetích pařátů?
------------------------------------------------------

Diamanta se probudila a zírala na bílý strop. Ležela na něčem pohodlném a měkkém. "Jsem mrtvá?" napadlo ji. "Tohle je konec? Prohráli jsme? To ale není tak zlé. Vlastně celkem příjemné..."
Chviličku tak přemýšlela, až jí v mysli vytanula třepotavá myšlenka. "Pipin! Jestli jsme všichni mrtví, měl by tu být taky. Kde je?" Upnula se k tomu nápadu a posadila se.
Okamžitě ji hlava rozbolela, jako by v ní měla tisíce střepů a něco jí nepříjemně píchalo a tlačilo na noze. Realita uměla být krutá.

Uklidnila se a rozhlédla kolem sebe. Vůbec nebyla mrtvá (jak poznala z bolesti) a nacházela se v jedné z místností ošetřovny Minas Tirith. Oknem za jejími zády dovnitř proudilo sluneční světlo, tlumené bílými závěsy. Seděla na posteli, hlavu a pravou nohu omotanou, a kolem leželi další pacienti. Vojáci, ale i obyčejní měšťané.
"Kdyby bitva dopadla špatně, Mordor by se nenamáhal nás ošetřovat," napadlo ji. "Ale kde je Pipin? Gandalf? Co se stalo? Proč jsem tady?"

Bezradně se rozhlížela kolem a snažila se rozpomenout. Bitva. S Pipinem se rozdělili. Hledala pomoc pro Faramira, ale všude vládl jen zmatek a křik. Troubení. Povely. Čím níž běžela, tím silněji slyšela třeskot zbraní. Spodní dva kruhy města byly v plamenech a skřeti se hnali dovnitř.
"Prolomili bránu!" nesl se městem zoufalý nářek. A pak se náhle octla v boji i Diamanta. Ze žebříku před ní seskočil skřet. Nebyl čas na zbytečné úvahy. Tasila. Byla v zacházení s mečem dobrá. Dost jí naučili její bratři se starými meči, co našli v divočině, a v Minas Tirith jí rádi vyučovali vojáci - bylo to pro ně zpestření nudné služby.
Věděla, co má dělat. Skřet podcenil svou malou kořist, a to se mu stalo osudným. Diamanta se kolem něj prosmekla, rychle mu zasadila několik ran a tu poslední vedla neomylně mezi helmou a hrudním plátem. Skřet se skácel a zpod jeho těla vytékala černá krev.
Ale už nebylo pomyšlení na návrat nahoru. Kolem Diamanty zuřil lítý boj o holý život.


Co bylo potom? Kdoví... Spousta skřetů. Dost jich sama dostala. Až měla skoro... Radost, ano, to je to slovo, radost, že smí také zasadit Mordoru pár ran.
Jenže pak se to nějak zvrtlo. Co se jenom přihodilo? Spadl na ni skřet a jeho ostré brnění ji poranilo nohu. Klesla pod tou bolestí a snažila se vyprostit lýtko zpod skřetova bezvládného těla. Byl těžký a nešlo to lehce.
A pak se jí roztříštila hlava. Asi na ni něco spadlo, nebo ji kdosi udeřil. Upadla a znovu se uhodila o dlažbu. Chtěla volat o pomoc, ale hlas ji zradil. Oči pomalu zaplavovala černota. Bolelo to. A potom... Potom už nebylo nic.

Do místnosti vešla ošetřovatelka a uviděla Diamantu nešťastně sedící na posteli. .
"Jak se cítíte? Je vám lépe? Noha se vám rychle hojí a bude v pořádku, ale co vaše hlava?"
"Bolí..." přiznala Dia. "Řekněte mi, jak to dopadlo? A kde jsou všichni?"
"Pššt..." uklidňovala ji žena, "bitvu jsme vyhráli. Pomohl nám Rohan a také podivná armáda duchů. Vedl ji vysoký muž, prý je to Dúnadan. Ale víc by vám určitě pověděl váš přítel. Řeknu mu, že už jste vzhůru."

Pipin? Žije! S tím vědomím se jí maličko ulevilo.
"Diamanto! Konečně!" zaradoval se tichým hlasem plným úlevy Pipin, jak běžel od dveří k jejímu lůžku. Nečekal na nic a sevřel ji v náručí. Bál se, že ji ztratil. Nejdřív během bitvy, a pak když ji našel na ošetřovně s ošklivě poraněnou nohou a v hlubokém bezvědomí. Když objevil na Pellenorských polích polomrtvého Smíška, srdce se mu málem rozskočilo vším strachem i radostí. A pohled na Diamantu, pochroumanou, bledou a tichou, smutek v jeho myšlenkách posílil. Aragorn ho ujistil, že pokud se Smíšek začal tak rychle zotavovat, nebude to Diamantě trvat o nic déle - athelasu neměl důvod nevěřit.
A přesto se Diamanta probrala o skoro půl dne později, než se Smíšek začal dožadovat jídla (první známka, že je hobit v pořádku). Teď se s povděkem stulila do Pipinových paží a těšila se ze shledání.
"Pipe, vyprávěj mi prosím všechno!" prosila.
"Všechno? Ale toho je moc a moc! A venku na sluníčku je veselá společnost a čeká na nás!"
"Společnost?"
"Ano, někteří mí přátelé ze Společenstva. Nemůžou se dočkat, až tě poznají."
"Ale já nevím, jestli tam zvládnu dojít - ta noha je taková divná…" strachovala se Diamanta.
"Neboj, pomůžu ti," opáčil rozhodným hlasem Pipin, přitáhl si Diamantu k sobě a v náručí jí nesl ven na verandu.

A tak se hobitka seznámila nejen se Smíškem, o němž toho plno slyšela z Pipinových historek, ale také s Legolasem, Gimlim a Aragornem, kteří byli ohromeni jejím odhodláním.
"Gandalf měl pravdu, hobiti jsou úžasná stvoření. Malí a pohodlní, ale schovává se v nich kupa odvahy!" pokýval uznale Aragorn. Dlouho si všichni povídali a sluníčko je hřálo - snad i ono se snažilo, aby se po té strašlivé bitvě co nejdříve vzpamatovali.

Pokračování příště... :-)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Caddy Caddy | Web | 16. ledna 2016 v 13:22 | Reagovat

Jé, to je tak krásný!!! Venku za okny padá sníh, ale já úplně vidím to sluníčko! :-)

2 Jíťa Jíťa | Web | 16. ledna 2016 v 13:29 | Reagovat

[1]: Děkuju! :) Sníh? Kde? Tu u mě není ani vločka :D

3 Irith Irith | Web | 19. ledna 2016 v 17:23 | Reagovat

Ten poslední odstavec je správně hobití :-)
Jakpak to půjde před branami Mordoru?

4 Ireth Ireth | 23. ledna 2016 v 17:10 | Reagovat

Já toho Pipa a Diu naprosto miluji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama