Diamanta: 3

10. listopadu 2015 v 8:07 | Jíťa |  Povídka: Diamanta
V minulé kapitole jsme se dozvěděli, jak se mladá hobitka vyskytla v Minas Tirith. V té dnešní se podíváme na to, jak se jí dařilo na počátku bitvy o gondorské hlavní město.

Dny ubíhaly a temněly a nálada v Minas Tirith byla čím dál víc napjatější a nervózní. Každý se snažil přiložit ruku k dílu při opevňování, vyzbrojování, či zásobování. Obloha na východě byla však zlověstně tmavá a lidem pohled na ni pramálo přidával na odhodlání a odvaze.

Pipin si už zvykl na svůj nový denní řád a povinnosti. Vlastně stačilo být Denethorovi k službám, když to vyžadoval, a zmizet mu z očí, když chtěl být o samotě. Vyřizoval pro něj různé pochůzky, vyprávěl mu o Kraji, když o to stál (hlavně během jídla) a nebo jednoduše stál tiše na stráži vedle jeho křesla a přemýšlel, co se asi stalo s jeho přáteli. Pokud zrovna nebyl zaměstnán povinností stráže, sedával rád na jednom skalním výběžku u posledního kruhu města a těšil se ze společnosti nečekané spřízněné duše - Diamanty (samosebou že tehdy, když službu neměla ani ona). Obvykle si vzali z kuchyně pár dobrot - jablka, hrozny, kousek chleba a sýra - a dlouze si povídali o svých domovech, rodinách a dobrodružstvích.
Zjistili, že ač každý vyrůstali někde úplně jinde, hobití rysy a povaha se u nich navzájem moc nelišily. Oba si rádi hověli na sluníčku (které ale poslední dobou bylo k vidění velmi vzácně), vychutnávali dobré jídlo a pivo (mnohokrát si dělali chutě při vzpomínání na domácí mňamky) a líbily se jim večery u krbu, když se vyprávěly příběhy.

Pipin Diamantě líčil útrapy, dobrodružství a zajímavosti, které na své cestě potkal, a ona tiše a pozorně poslouchala - vlastně jeho slova hltala. Nejraději měla vyprávění o elfech, Roklince a Lothlorienu, a pak také o Kraji; Pipinovi neušlo, jak se pokaždé její zelenozlaté oči maličko zasní.
"Chtěla by vidět Kraj doopravdy a ne o něm jen slyšet. Zjistit, jestli ho její rodina našla. Chce domů, ale cítí závazek vůči Gondoru..." pomyslel si Pipin. Měl pravdu. Ačkoli se Diamanta trápila při pomyšleni na všechny své příbuzné putující divočinou, zůstávala přesvědčená, že její místo je v Minas Tirith v řadách stráže - chtěla bránit zemi, kde se narodila a vyrostla, a díky jejíž moci se kopce jejího domova už dávno nehemžily ohavnými skřety.



"Diamanto!" ozval se jednoho brzkého odpoledne Pipinův křik, jak běžel na obvyklé místo, kde se s Diou potkávali a rozmlouvali. Diamanta už na něj čekala, vyzbrojená tím málem dobrot z kuchyně, které kuchaři mohli postrádat, a zvědavě na něj obrátila oči.
"Co se stalo? Vypadáš, jako by tě honila tlupa skřetů!", usmála se na něj. Ale úsměv z tváře jí brzy pohasnul, když viděla, jak se Pipin tváří.
"Denethor. Faramir. Oni. Pohádali se." Funěl Pipin a snažil se vymáčknout i přes svou zadýchanost.
Diamanta ho zastavila: "Počkej. Sedni si, dýchej, a pak mluv."
Pipin provedl pár hlubokých nadechnutí, přisedl si k Diamantě na skálu, a rozmluvil se. "Denethor se pohádal s Faramirem. Vyčítal mu, že není jako Boromir, že nechal padnout Osgiliath. A taky mluvili o Prstenu - Denethor se zlobil, že ho Faramir nedonesl do Minas Tirith - vidí v něm pomoc a ne zkázu. Správci města se má sice všechno hlásit, ale nevím, jestli je dobře, že mu Faramir o setkání s Frodem řekl…"
Diamanta se zamyslela: "Pomoc? Proč mi to připomíná tvoje vyprávění o Boromirovi, když se přidal k vašemu Společenstvu?"
"Nejspíš taky vidí celou tu věc úplně jinak. Chápe ji tak nějak z druhé strany, jestli mi rozumíš," odvětil Pipin.
"A co na to Faramir?" zeptala se Diamanta.
"To je to nejhorší," zachmuřil se Pip, "chce si vzít koně a své muže a Osgiliath dostat ze skřetích pařátů. Mrzí ho, že ho otec vidí jen jako toho menšího mladšího syna."
"Ano, vždycky se snažil vyrovnat Boromirovi. Ale řekla bych, že Faramirovy přednosti jsou někde jinde, než v dobývání slávy na bitevním poli. Nikdo nemůže přece být jako někdo jiný, to je nesmysl. Ale jestli jede do Osgiliathu… Pipine, to je sebevražda!" zhrozila se Dia. "Kdo o tom ví? Kdo mu to může zatrhnout, když ne Denethor?"
"Musíme najít Gandalfa, on by to snad dokázal," rozhodl Pipin.
"Musíš jít sám, mně za chvíli začíná služba. Budu hlídat Denethora. Možná bych ho mohla obměkčit. Ale kdoví…"

S tím se rozloučili a pospíchali každý za svým úkolem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Caddy Caddy | Web | 10. listopadu 2015 v 15:39 | Reagovat

Lepší a lepší! :-)
"Vlastně stačilo být Denethorovi k službám, když to vyžadoval, a zmizet mu z očí, když chtěl být o samotě."
- to je super :-D

2 Jíťa Jíťa | Web | 10. listopadu 2015 v 18:00 | Reagovat

[1]: Děkuju, jsem ráda, že pobavilo :D

3 Irith Irith | 11. listopadu 2015 v 10:53 | Reagovat

Neskutečně mi vadí zkracování jmen. Ale strašně. Takže u každé Diy v duchu úpím.
Ale jinak super.

4 Jíťa Jíťa | Web | 11. listopadu 2015 v 18:20 | Reagovat

[3]: Jak pravil Kmotr: "Same, hlavně, ať je to krátký!" :D Mně to přišlo jako takový hobití zvyk, zkracovat jména, takže jsem se jen snažila dodržet "tradici" :)

5 stuprum stuprum | Web | 12. listopadu 2015 v 14:03 | Reagovat

Snad se dostane ze skřetích spárů.

6 Ireth Ireth | 13. listopadu 2015 v 16:40 | Reagovat

Je to čím dál lepší a zajímavější, už se těším na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama